Je to už tedy 7 let a já té době pro sebe říkám "staré časy". Každopádně to byly časy, kdy ještě na Císařský den do Kadaně jezdíval i Víťa Marčík se svým teátrem. A jako by to bylo dnes, vidím ho stát v dešti na náměstí u dveří kostela. On jediný totiž jakoby se na tom místě vynořil z dávných časů. Mokrý, v roztrhaných hadrech vyprávěl kolemjdoucím s deštníky, kteří zjevně vůbec netoužili v tom nečase něco poslouchat, tenhle příběh. Tak jsem si ho tehdy zapsal, čili ne nutně tak, jak ho Víťa vyprávěl...
...ten příběh o sedlákovi, ke kterému do chalupy vtrhli vojáci a on viděl, jak mu znásilňují ženu a zabíjejí děti. Když se jim chtěl postavit, žena mu s posledním dechem zašeptala:
„Cožpak nevíš, že právě na tohle čekají? Aby Ti mohli vzít i ten kousek půdy, co máš?…“
Všichni lidé ve vsi si pak naň ukazovali, že neměl ani tolik cti, aby se vojákům vzepřel. I nemohl již dlouho snášet takové příkoří, a tak se rozhodl, že nechce dál žít. A když už stál na půdě chtěje se oběsit, najednou chňap, někdo ho chytí za rameno. Otočí se a vidí, že k němu přišli neznámí hosté. A ten s bledou tváří a velikýma očima se ho ptá, zda by se s nimi nešel napít. I řekl mu:
„Cožpak nevidíš, že se zrovna věším?"
„Vidím. A taky vím proč. Přišel jsi o všechno, žena a děti ti zemřeli a lidé ze vsi se ti vysmívají, že nemáš žádnou čest."
„Tak vidíš. Nechej mne tedy, ať to mohu skončit.“
„Počkej, odlož to na chvíli a pojď s námi.“
„A kdo jsi, že mi můžeš říkat, co mám dělat?!“
„Cožpak to nevíš?“
„Ty ses nejspíš zbláznil. Přijdeš si sem jakoby nic, oběsit mne nenecháš, jak bych to asi mohl vědět?“
„Já jsem Ježíš a to jsou mí tovaryši.“
„Cha, to by mohl říct přece každý. Tak mi řekni, co mám tedy dělat?“
„Nejdůležitější jsou tři věci: myslet rozumem, mluvit jazykem ostrým jako břitva a milovat. Každého, i toho, kdo si to vůbec nezaslouží.“
„O rozum už jsem přišel dávno, mluvit neumím, protože celý den jsem na poli sám jen s větrem a povozem. A milovat? Proč, když o všechny blízké jsem už přišel?“
„Protože jen tak můžeš jít dál. Jen proto stojí za to žít.“
A vzal sedláka rukama kolem hlavy a dlouze políbil na tvář. Najednou sedlák ucítil, že se mu chce křičet, že nohy nepostojí a hluboko uvnitř sebe zas ucítil lásku. Rozběhl se do vsi a volal:
„Lidičky, pojďte sem. Jsem komediant, nic nemám. Jen svou hlavu, tvrdou jako skála, jazyk ostrý jako břitva a srdce plné lásky. Budu vám vyprávět příběhy, co jich jen znám. Jen tak, aby vám bylo veselo."
Další rok jsem ho viděl znovu, a protože rád zapojuje do hry i diváky, vybral si náhodou taky mě. Hrál zrovna svého Robinsona přímo pod pódiem, aby byl blíž lidem, stál na tom vozíku s plachtou a my jsme mu dělali vlny.
Rok na to jsem byl na táboře pro děti s postižením v Bělči u Hradce Králové. Jeden den jsme vzali děti do divadla Drak na jakési představení. Venku byly kolotoče a před divadlem se chystali komedianti k nějakému spektáklu. Byl jsem štěstím bez sebe, když jsem v jednom z nich, v pruhovaném námořnickém tričku, poznal Víťu Marčíka. Nevím, jak se to stalo, ale zase si na ty svoje šaškárny vybral zrovna mě. Po představení jsem se odhodlal a řekl jsem mu, že jsem ho párkrát viděl u nás v Kadani a že by bylo fajn, kdyby zas někdy zajel.
No a pak jsem Víťu viděl ještě jednou v Plzni Na ulici s jeho nádherným nočním představením Elektrické divadlo. A doufám, že budu mít šanci nějaké jeho divadlo ještě vidět. Takových jako on moc není. Mají totiž Dar.
